Tanec nocí

Noční les. Mlha se válí v kořenech,

zaznívá hudba - tak vzdálená,

elfové v úplňku hodují,

elfové v úplňku tančí.

Kdy's naposled tančil ty?

Noc se sklání ke dni.

Podej mi ruku.

Kroky, hedvábí šustí ve třpytné rose.

Poslední cáry temnoty, hudba utichá,

náš dech zní tichem do ticha,

mlha dvě - naše - těla objímá

a halí nahotu před zraky všech.

Pár slůvek, ticho a chlad

-ne mezi námi, to mlha chladí

rozpálená těla dvou snílků.

A nevím... Nebyl tohle jenom sen?

Píseň tvých

Zpívali písně o lásce

- nevěřil jsi ani jediné.

Zpívali písně o bolesti

- a ty ses smál.

Zčernal pak pro ně den,

jak půlnoční mračná obloha.

Písně utichly, zbyl po nich jen dým.

Což neslyšel jsi z temnoty

jasný pláč? Královské krve

strážci prokletí,

osudu platili krutou daň.

Jen okamžik lásky, letmé objetí

a krvavě rudá

zůstala jejich dlaň.

Ublížil's jim. Lituješ?

A ublíl's jim dvakrát.

Poprvé zteměl den,

podruhé pozvedl jsi meč.

Vykoupení - konec utrpení,

v krvavé zemi tečou potoky,

rodí se nový, temný den.

To tys jim vzal víru

a pak i rodnou zem.

Duše dívky

Tak jsem si zase jednou vzpomněla, že existuje  nějaká Fénixova píseň... Takže sem šoupnu básničku ;).

Končí se večer, málo víš,

o tom, co temno noci skrývá.

Končí se večer a ty bdíš,

hlava se v hudbě kývá.

Neznáš tu píseň samoty,

co před tebou znal každý elf

v předvečer Svátku smrti duše.

V příšeří temného snu

tkaného z tenkých sítí

babího léta lesního.

Ticha, co krájet by se dalo

se prostě zbavit nemůžeš,

je totiž jenom v tvojí hlavě

a nepustí tě více.

Bude se držet jako klíště

a nespočineš v klidu,

než modrou růži polaskáš

a trny skropí kapka krve:

tak jiná, cizí od nablýskaných slov

elfího lidu nesmrtného

a lkaní smrtných vdov.

Kapička krve teple rudá

co život láskou nazývá

a ledy leží v horském klíně

a duše volná usíná...

Prosba

A že občas něco napíšu, rozhodla jsem se sem dát jednu ze svých básniček ;).
(Jinak ji najdete na osadahakie.blog.cz)

Šašek v divadýlku loutkovém,

snílek, jen Blázen z podsvětí,

sluneční matka ve světě deště,

již navždy stojící mezi smutkem a bolestí.

Z očí ztratil se mi již dávno slunce svit,

a slzy nahradil déšť.

Vzpomeneš si na mě, Slunce?

Vzpomeneš si na můj smích?

Bolest... Jen tupá bolest zbyla,

když z Blázna stal se šašek.

A jeho vlasy skrápěl déšť a sníh.

Vzpomeneš si, bolesti, na můj smích?

Ne... Nemáš právo.

Bolest, šašek ani déšť či sníh,

nemají nárok na můj smích.

To jenom můj milý Blázen a Slunce.

Ti si možná ještě vzpomenou,

ač je to dávno.

Pamatuješ, Blázne?

Vzpomeneš si na můj smích?

Spolu jsme ukládali Slunce za hory,

aby si tichounce odpočalo

a druhý den vysušilo,

co napáchal noční déšť.

Teď vás žádám:

(na prahu stínu a bolesti stojíc)

propusťte šaška, vždyť jenom

- Blázen (!) - chtěl vedle mně žít.

A propusťte Slunce, jež skrývá moje hruď!

Vždyť váš svět - svět deště, hladu a bolesti -

trpí a topí se ve vlastních slzách...!

Žádám vás já, dcera Smíchu a Pláče, já, žena Bláznova, já, matka Slunce.

Celkově o všem

Jsem snílka. Většina lidí v mém okolí má zafixováno, že jediné, na co během dne myslím jsou elfové (a trpaslíci) (a navíc to tak vůbec není). Každopádně - jednou za čas vezmu do ruky tužku/propisku/pero a něco sesmolím. Když to potom projde "kontrolou" mojí mamky, nazvu to básnička a dám na blog, na který přispívá celá naše parta. Bohužel, na blogu je jen jedno společné přihlášení a já mám už nějaký čas lehce nesplnitelný sen, že se všichni přesuneme na blogspot a třeba i přijmeme někoho, kdo není člen party a komu bychom nesvěřili heslo. A tak (pokud píšete, kreslíte, nebo děláte něco podobného, neváhejte, napište mi váš mail (musí být na gmailu) a přidejte se ;).